Cizí jazyky a malé děti: co je a co není mýtus?

Když s někým mluvím o mém blogu a jazykových hrátkách s Májou, často se mi stává, že lidé nechápou, o čem to vlastně mluvím a co to vlastně s tím nebohým robátkem provádím. Nebo to chápou, ale nedůvěřují tomu, případně jsou skeptičtí. Mají na učení jazyků jiný názor. Zpravidla nepodložený. Mnohdy je to tím, že expozice cizím jazykům ve velmi raném věku v naší zemi (zatím!) nemá žádnou tradici, i když se poslední dobou této problematice věnuje čím dál větší pozornost. Svůj podíl na tom mají i mýty, jimiž je expozice jazykům v raném věku opředena. Nedávno se mi dostala do rukou velmi zajímavá knížka The Bilingual Edge od autorek K. King a A. Mackey, která mi mluví z duše, a všem ji vřele doporučuju.

Lingvistky působící na americké univerzitě v Georgetownu ve své knize věnovaly mýtům souvisejících s ranou expozicí cizím jazykům celou kapitolu. Tak vám je teď tak trochu vítězoslavně přetlumočím. Seřadila jsem je podle relevantnosti s ohledem na naše hrátky a naše – české – prostředí. Některé z nich jsem také opatřila komentářem, v němž čerpám z vlastních zkušeností. Zároveň jsem přidala i pár mýtů, se kterými jsem se setkala osobně, a v knize nejsou. Zkrátka takové počtení ke kávě (nejen) pro všechny skeptiky.


Mýtus č. 1 – Dítě se může cizí jazyk naučit jen od rodilých mluvčích a učitelů

Někteří rodiče se obávají, že své dítě nemohou cizí jazyk „učit“, protože nemají dostatečné znalosti, perfektní přízvuk nebo schopnost komunikovat přirozeně. Myslí si, že to může dělat pouze rodilý mluvčí. Není to pravda: i naše běžná mluva v mateřském jazyce není dokonalá (často se v ní setkáváme s váháním, přerušováním větných celků nebo jejich nedokončováním, gramatickými chybami apod.). Přesto taková řeč jazykový vývoj dítěte nijak nenarušuje. Odborníci tvrdí, že základním předpokladem přirozeného vývoje jazyka je, aby bylo dítě dostatečně vystavováno interakci s dospělými jedinci nebo staršími sourozenci. Nesmí jít pouze o pasivní poslouchání, ale dítě musí být aktivně zapojeno. Pokud k tomu zajistíte, že se bude pravidelně setkávat i s rodilým mluvčím nebo kvalitním českým lektorem, bude dítě schopné si dříve či později samo přebrat, co je a co není správně.
Vaše hrátky navíc nemusí být nic sofistikovaného či komplikovaného: začněte poslechem písniček nazpívaných rodilými mluvčími, přidávejte říkanky ke každodenním činnostem. Na
internetu je jich volně přístupných celá řada. Výslovnost u říkanek také můžete ověřit online – řada říkanek je namluvených na YouTube, nebo si ji u jednotlivých výrazů můžete vyhledat v online slovníku (Lingea, Merriam Webster  apod.). Při hrátkách s maňáskem se omezujte na jednoduché obraty, snažte se ale mluvit kontextově a produkujte krátké větné celky raději než jen jednotlivá slova. Pořiďte si knížky pro nejmenší – krátký text určitě zvládnete. Nevíte, jak to všechno uchopit? Zkuste se inspirovat na mém blogu. Směle do toho!

Mýtus č. 2  – Dítě exponované dvěma jazykům bude v jazykovém vývoji celkově opožděné

Není to pravda – žádné vědecké výzkumy tuto domněnku nepotvrzují. Mezi malými dětmi a jejich schopností mluvit jsou velké rozdíly i u monolingvních dětí (některé děti začnou produkovat svá první slova již v osmi měsících, zatímco jiné klidně až v šestnácti měsících nebo později). Uvedené rozdíly jsou zcela přirozené a dříve nebo později se vyrovnají. Není se tedy třeba obávat, pokud vaše dítě exponované dvěma jazykům ještě ve dvou letech pořádně nemluví ani jedním jazykem, zatímco někteří jeho vrstevníci ano. Prostě si jen dává načas.

Mýtus č. 3 – Míchání jazyků je znamení, že je dítě zmatené

Výzkumy prováděné již několik desetiletí prokazují, že malé děti jsou již od raného věku schopny mezi dvěma jazyky rozlišovat. Míchání jazyků je běžnou a přirozenou fází v bilingvním vývoji dítěte. Ačkoli přesně není jasné, na základě čeho k tomuto jevu dochází, výsledek je jasný: všechny děti tuto fázi vývoje dříve či později překonají. Děti velmi citlivě vnímají nepsaná pravidla o tom, jakým jazykem je potřeba mluvit na koho, a dokážou danou věc rozlišovat přirozeně a samy. Učí se přirozeně nejen slova a gramatiku, ale také sociální jazykový úzus, tj. jak jazyk používat v konkrétních interakcích.

Mýtus č. 4 – Chyby v gramatice a slovní zásobě je nutné opravovat vždy a od samého počátku

Vývoj mateřského jazyka prochází několika fázemi již od útlého dětství a za celkově ukončený se považuje až v dospívajícím věku, případně se dále vyvíjí i v dospělosti v souvislosti s intelektuálním rozvojem člověka. Je tedy jasné, že pokud začínáme s cizím jazykem již u velmi malých dětí, nemůžeme od nich očekávat perfektní, nezkomolenou produkci. O gramatice nemluvě, tu v tomto věku neřešíme vůbec. Cílem je, aby si malé dítě navyklo na cizí jazyk kolem sebe jako na něco přirozeného, nikoli, aby plynně produkovalo s dokonalou výslovností jako dospělý rodilý mluvčí. Děti neopravujeme striktně, postačí, když v pozitivním duchu sami přirozeně, zřetelně a formou hry opakujeme. Dítě se nás bude snažit imitovat. Pokud nebude chtít, nenutíme jej. I nechuť má různé fáze vývoje.
  

K. King a A. Mackey ve své knize The Bilingual Edge uvádí, že na toto pravidlo bychom neměli zapomínat ani u starších dětí. Ty již mnohem citlivěji vnímají, že něco není správně a zažívají mnohem větší ostych než malé, spontánní děti. Pokud rodič/učitel opravuje starší dítě příliš často, vyvolá tím u něj zábrany spontánně produkovat. Vědci navíc zjistili, že mnohé chyby při učení cizího jazyka nevznikají z nepozornosti nebo důvodu jeho nedostatečného pochopení, ale vyplývají spíše z jeho charakteru. Studenti se totiž v mnoha případech dopouštějí podobných chyb bez ohledu na to, jaký je jejich mateřský jazyk (v případě angličtiny například tvoří otázky pomocí stoupající intonace místo pomocného slovesa). Potřebují tedy více času a praxe, aby si dané konstrukce zažili. Chyby by měly být opravovány nerutinním, kreativním způsobem.

Mýtus č. 5 – Dítě se cizí jazyk naučí skvěle prostřednictvím televize, DVD a různých zábavných elektronických hraček

Televize, počítač ani žádné elektronické hračky nedokážou nahradit nezbytnou reálnou jazykovou interakci, které by se dítě účastnilo aktivně. Tuto interakci však nemusí zajišťovat
kvalifikovaný učitel nebo rodilý mluvčí, podmínkou ale je, že se jedná o interakci s živou bytostí. Postačí, pokud rodič s dítětem interaguje formou jednoduché hry (ať už s maňáskem, říkankami s pohybem, písničkou nebo předčítáním jednoduchých obrázkových knížek). Na druhou stranu mohou být tyto prostředky vhodným doplňkem, který podpoří cizojazyčný vývoj zábavnou formou, a to zejména u starších dětí. Předpokladem je však jejich uvážlivé použití.

Mýtus č. 6 – S cizími jazyky se musí začít co nejdříve, později už to nemá smysl

Této domněnce dala vzniknout hypotéza kritického období, podle níž člověk prochází různými životními fázemi, které jsou vhodné vždy pro rozvoj konkrétní dovednosti. U jazyků to tak
docela ale ve všech směrech neplatí. Hlavní výhodou rané expozice je, že velmi malé děti dokážou přirozeně „nasát“ přízvuk cizího jazyka. Jsou schopny rozlišovat všechny hlásky na světě, pokud jejich expozice bude dostatečná a kontinuální, budou mít přízvuk rodilého mluvčího. Později – výzkumy potvrzují, že po cca 9. měsících života – tato schopnost postupně, zato výrazně slábne. Z obecného hlediska se malé děti učí cizí jazyk také přirozeněji než starší děti nebo dospělí. Je to ale dané především tím, že k tomu mají lepší podmínky: mají jednodušší sociální jazyk než dospělí (mluvit o bábovičkách je přeci jen něco jiného než mluvit o světovém dění); nestydí se chybovat; žijí-li s rodiči v cizí zemi, mají více příležitostí jazyk procvičovat, neboť se více socializují. Starší děti jsou už o řád stydlivější a mohou mít blok. Pokud ale mají velkou motivaci a věnují jazyku dostatečné úsilí, jsou schopny se jej naučit na velmi vysoké úrovni. Nejen starší děti, ale i dospělí.
Tento mýtus popírá to, na čem stavím já. I když ne tak docela… Částečně protiřečí tomu, s čím jsem dnes a denně setkávala během své desetileté lektorské praxe. A také tomu, co poměrně často slýchávám od rodičů školou povinných dětí: ne všichni mají kvalitní výuku na škole, ne všem dělá učení cizích jazyků radost, ne všem to přirozeně jde. Proč taky? Každý inklinujeme k jinému druhu poznání. Angličtina je ale linguou francou a obejít se bez ní dnes není jednoduché, natož v budoucnu. Když přijde na řadu dvakrát týdně ve škole, stává se pro ty, které neoslovila, prudou nebo nutným zlem. Ti, co ji nemají od mala přirozeně zažitou, trpí, protože kapacitu, kterou by rádi věnovali jinému poznání, musí věnovat neoblíbené angličtině. Ano, i ve starším věku se lze jazyk naučit velmi dobře, jen to mnoho lidí stojí obrovské úsilí, motivaci a přemáhání studu. Jde to, ale leckdy dře to. Přitom stačí málo – udělat z cizího jazyka zábavu již od útlého věku a přirozeně ji zařadit do každodenního života.

Mýtus č. 7 – Pouze bilingvní rodiče mohou vychovat bilingvní dítě (a děti bilingvních rodičů jsou automaticky bilingvní)

Není to pravda. Vychovat bilingvní dítě mohou jak bilingvní tak monolingvní rodiče. V dnešní době už existuje celá řada možností a příležitostí, jak na to – počínaje vzdělávacími institucemi, jejich programů a kurzy, přes chůvu jako rodilou mluvčí až po cizojazyčná média a elektronické
hry a hračky. Tato cesta ale vyžaduje poměrně velké úsilí (u monolingvních rodičů ztížené ještě skutečností, že jejich druhý jazyk není stoprocentně přirozený a plynulý), mnoho příprav, plánování a především kontinuitu. Navíc, rozhodnete-li se dítě dát do bilingvní školky/školy nebo intenzivních kurzů, musíte také počítat s vysokými finančními náklady. Nezbytným předpokladem je také vzdělávání samotných rodičů v tomto směru, sledování nejnovějších
odborných poznatků v dané oblasti a jejich aplikace v praxi. Možnosti jsou, ale není jednoduché umět rozlišit a vyfiltrovat, co je správné a co není.

 

Přestože to jde a vím, že mnoho monolingvních rodičů volí bilingvní výchovu, cílem mých jazykových hrátek s Májou není bilingvní výchova, ale pouhá přirozená a hravá expozice cizímu jazyku od útlého věku. Nechci ji doma ochudit o mateřštinu na úkor cizího jazyka. Je pro mě ale důležité, aby cizí jazyk vnímala už od co nejútlejšího věku jako přirozenou součást života. Něco, co ji z ničeho nic nepřekvapí, až bude větší. Co jí výrazně usnadní pozdější opravdové učení a odbourá jakékoli případné stresy a bloky. Zbude jí pak více času se věnovat věcem, které by ji bavily, ale už by na ně kvůli „povinné školní angličtině“ nezbýval čas.

Mýtus č. 8 – Děti, které vyrůstají v jedné rodině, mají stejné jazykové dovednosti

Ve skutečnosti je tomu tak málokdy. Sourozenci se mohou lišit v mnoha ohledech, od povahy až po paměťové schopnosti. To vše má na učení jazyků vliv. U prvorozených dětí v bilingvních rodinách je pravděpodobnost, že budou mluvit dvěma jazyky daleko větší, než u později narozených dětí. Je to dáno tím, že rodiče s prvorozeným dítětem tráví mnohem více času konverzací „jeden na jednoho“, zatímco další děti v pořadí se často baví nejen se svými rodiči, ale i se svými sourozenci. Ti na ně mnohdy mluví většinovým jazykem – jazykem ze školky, školy, okolí nebo oběma jazyky najednou – a tím je výrazně ovlivňují. Mnohdy jim také porozumění
usnadňují překládáním, čímž je vlastně nechtěně demotivují vyvíjet snahu používat druhý jazyk na stejné úrovni.

Mýtus č. 9 – Když nebude stačit cizí jazyk ve škole, připlatíme si za kurz nebo doučování

To také stačit nebude, věřte mi. Některé základní školy nabízí rozšířenou dotaci jazykové výuky, ale většina má jazykovou výuku dvakrát týdně. Navíc se vůbec nejedná o expozici v přirozené životní situaci, ale mnohdy o biflování. Pamatuju si, jak se někteří moji spolužáci na maturitu učili zpaměti – slovo od slova – celé pasáže textu o Londýně nebo Tradiciones y Costumbres Navideñas, protože jim bylo jasné, že sami by nepostavili dohromady ani jednu větu. Pevně doufám, že se od té doby mnohé změnilo, ale pochybuju, že radikálně. Soukromé kurzy jsou skvělé, většinou už vůbec nestaví na biflování, ale přirozené expozici. Velkou roli hraje i mimoškolní kolektiv a možnost interakce s rodilým mluvčím. Ale hodina jednou týdně navíc je málo, dvě hodiny mohou už zase být kvůli dalším kroužkům těžko realizovatelné, zvlášť pro školou povinné. Vyhráno nemají ani rodiče, které děti pošlou do bilingvní školky. Leckdy zapomínají, že jazyk je živá věc, která se musí udržovat celoživotně, jinak zakrní. Pokud nenavážou po školce v podobné intenzitě, dítě bude sice trochu napřed před svými vrstevníky, ale za pár let se rozdíly vyrovnají.
Co tedy zbývá? Především AKTIVNÍ RODIČ. Ať už to zní jakkoli nereálně, není to vůbec těžké
cizí jazyk začlenit do běžného života tak, aby se stal jeho přirozenou každodenní součástí. Chce to jen odhodlanost, pravidelnost a především hravost a chuť. Začněte jednoduše pohádky/filmy/rádiem v cizím jazyce, zapište se do cizojazyčné knihovny a pravidelně předčítejte dětem jednoduché příběhy, sledujte tipy na akce v cizích jazycích na mém blogu (nabídka je pestrá a pro různé věkové kategorie – od cvičení, přes předčítání, divadlo až po vaření nebo různé tematické hrátky a aktivity). Zapojte se do cizojazyčné komunity, nebo ji
sami zorganizujte formou playgroup (jak na to se brzy dočtete u mě na blogu!). Nebo si doma vymezte cizojazyčné okénko na každý den, kdy budete spolu všichni v rodině komunikovat jen v cizím jazyce. Uvítají to zvlášť starší děti, pro které to může být vítané zpestření.

Mýtus č. 10 – Co když nerozumí? Raději mu to přeložím!

Malé děti žijí cizí jazyk komplexně, integrovaně se situací, ve které se právě nacházejí. Aby
chápaly, o čem je řeč, nepotřebují jako berličku překlad do mateřského jazyka, ale srozumitelný kontext. Tím může být samotná situace, ve které se nacházejí, nebo třeba ilustrace při předčítání. Nerozumí sice 100 % toho, co je vyřčeno, ale to neznamená, že se v dané situaci nedokážou orientovat. Ostatně ani v mateřštině nerozumí 100 % toho, co pasivně přijímají od okolí, přesto si poradí a umí vyvodit význam. Podobně funguje i expozice cizímu jazyku.
Pokud chcete při jazykových hrátkách dítěti pomoci, můžete svoji výpověď v cizím jazyce zjednodušit na minimum a hlavně ji přizpůsobit věku dítěte. Používáte-li maňáska,
je snadné se přizpůsobit kontextu, protože maňásek komentuje hru, kterou s dítětem hraje a je tedy jasné, oč se jedná. Snažte se ale vždy mluvit ve větách, byť jednoduchých a krátkých a neomezovat se jen na samostatná slova. A především zapomeňte na překlad. Odborníci jej obecně nedoporučují, už proto, že dítě si mnohdy ani neuvědomuje, že se jedná o cizí jazyk. Pokud vidíte na straně dítěte frustraci, můžete mu tu a tam pomoci překladem nějakého klíčového slova, ale dělejte to jen šeptem a jen výjimečně
Kdysi mě pobavil rozhlasový rozhovor s ředitelem české pobočky Wattsenglish (metoda výuky angličtiny dětí, která se používá v mnoha monolingvních i bilingvních MŠ v ČR). Ředitel vzpomínal, jak se jim hromadily od stížnosti od rodičů dětí, kteří navštěvovali bilingvní školky. Rodiče měli pocit, že se jejich děti cizí jazyk ve školce vůbec neučí. Záhy se přišlo na to, že se rodiče neumí svých dětí ptát, protože neporozuměli, jak děti cizí jazyk vnímají a přijímají. Zatímco rodiče zkoumali stav slovní zásoby ratolestí (Jakpak se řekne anglicky jablíčko? nebo Co jste se dnes naučily anglicky?), dětinechápaly, na co se rodiče ptají, protože ani nevěděly, že se ve školce něco učily. Oni angličtinu prostě žily. Stačilo, aby se rodič zeptal jinak: Co jste dnes dělaly s Nancy?. A pak už se jen nestačili divit…
Tak co, přesvědčily vás argumenty uvedené v mýtech? Doufám,
že ano a že začnete hned zítra! Já už jsem v tom druhým rokem a stále nás to
baví! 🙂

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *